Hrdina

   Mířidla zbraně se zastaví na pancéřovaných dveřích. Přistoupíš k číselníku zámku a rychle zadáš kód. Přitiskneš se k rámu dveří a palcem sjedeš na ovládání režimu střelby - plně automatický. Tři.. dva.. z hlavně útočné karabiny vyšlehne plamen a střely likvidují teroristy uvnitř. Pak vše ztichne.

   Mise splněna.

 

   Petr seděl na lavici a znuděně se rozhlížel po třídě. Na půl ucha poslouchal Martina, který několika klukům ukazoval odřený loket, jak včera slítnul na bruslích. „Ty vole, taková pecka, sem nežral.. bolí jak sviň, kámo, ale stejně sem pak tu rampu sjel!..“

Ušklíbl se. Martin jezdí jak šílenej, ale jen kdyby to taky tak šíleně dobře uměl. Jednou si něco zlomí. Do začátku hodiny zbývalo pár minut. Petr se zastavil pohledem u poslední lavice v rohu. Ne v řadě u oken, ale u zdi - tam, co je odpadkový koš.

   ´Jak von se.. jo, Tomáš.´ Petr tomu novému klukovi nemohl přijít na jméno a asi nebyl sám. Tomáš měl spoustu jiných jmen, než to vlastní: ňouma, trotl, socka, trapák.. Každý mu mohl říkat, jak chtěl. Jeho lavice měla taky jméno: „blbovská“. Tomáš v ní seděl sám.

Nosil divný hadry, neuměl hustě mluvit, v těláku byl vždycky poslední a ty jeho blbý knížky! Furt něco četl, s nosem zabořeným do stránek snad ani nevnímal, když mu někdo nadával.

   A neměl compa. No socka, co jinýho. Petr se odvrátil. Ten kluk se ani neuměl bránit, každej si na něj dovolil, tak co s ním? Když se neumí rvát, tak z těch knížek to nevykouká.

´Co to asi čte?´, napadlo Petra, když se z chodby ozvalo zvonění. Učitel vešel do třídy.

 

   Fialový blesk rozčísnul prostor mezi tebou a drakem – pak zasáhl bestii přímo do šupinaté hrudi a ta zařvala bezmocným vztekem! Obouruční meč opustil zádový úchyt a jeho čepel se zaleskla v plamenech šlehajících ze chřtánu druhého dračího netvora po tvé pravici. Rychlý trojkrok a sirgalská ocel se zabořila do jeho páchnoucí mordy..

   „Petře!“ ´No to snad..´ Petr se otráveně otočil.

   „Dojdeš do krámu.“

 

Teď vopatrně! Nikdy nevíš, odkud někdo zaútočí. Ulice jsou plný agentů, mafiánů, japonskejch nindžů a hladovejch emzáků, co chtěj ovládnout celej svět! Petr si nasadil tmavé brýle. Sice byly na kolo, ale to je fuk – v tom filmu Matrix nosili týpci přesně takový. Zaboxoval do vzduchu. Pak nasadil vážnou tvář, zvedl ze schodů nákupní tašku a vyšel před panelák.

   Než došel na roh bloku, stačil sejmout tři vetřelce, dva predátory, čtyři terminátory a jednoho temného elfa.. to všechno díky svému rentgenovému pohledu. Obezřetně zahnul za roh a připravil se k palbě..

 

„ Chytej, chcípáku!“

Parta kluků si s něčím pohazovala a ten mezi nimi se to zoufale snažil chytit. Petr viděl, že je to nějaká knížka, pár vyrvaných listů se válelo u obrubníku.

   „Skákej blbečku, no tak, makej socánku, máš na to, debílku začtenej!..“ Tomášovy vzlyky zanikaly ve smíchu.

„Ne, kluci.. sím, tuhle né, byla.. byla drahá, já ji..“, drmolil a natahoval se po sem a tam poletující knize. „Nechte mě!“, vykřikl najednou a kopl nejbližšího kluka do kolena. Všichni naráz ztichli a Tomášova knížka dopadla na zem.

   Byl to Martin.

 

„Šmejde podělanej, tos neměl!“, ucedil Martin a strčil do Tomáše tak prudce, že dosedl na asfalt. Martinova noha se vymrštila a zasáhla Tomášův bok – a další kopanec, třetí, čtvrtý.. kluk se choulil na špinavé zemi a rukama si chránil hlavu. Ostatní mlčeli.

Dívali se.

 

„Čus chlape“, všiml si Petra jeden z nich.

„Čsik. Jak to de?“, odpověděl Petr. „Co.. co se děje?“

„Ále.. debílek zas prudil.“, odplivl si Martin. Přímo na Tomáše. „Čutni si taky, kámo. Blbá hlava to přežije.“

Petr polkl. Zachytil Tomášův pohled. Jedno sklo brýlí měl prasklé.

Nebyly tmavé.

„Ne, v poho.. má dost, koukám“, řekl Petr rychle a mávl na kluky. „Musim letět“.

Odcházel. Bylo mu divně.

 

   Boj! Samuraj v plné zbroji máchl mečem a číňan s dlouhým copem vyskočil do vzduchu. Ocel proťala jen vzduch, zato noha v sandálu dvakrát udeřila do prsního štítu prince Midoriho a.. Petr klepl do klávesy a bojovníci na monitoru strnuli.

Kdybych byl on! Uměl bych bojovat, lítat vzduchem a měl bych ruce a nohy jak ze železa!

Byl bych tvrďák jak ten chlap, co ve filmu vedl do války armádu skotů, co mu jako malýmu zabili tátu a vzal ho k sobě jeho strejda.. byl chytrej, silnej a.. odvážnej.

   Odvaha. Prasklé brýle. Zničená knížka. Kopance.

Petrovi se udělalo špatně.

  

 

   Seděl na lavici a nezúčastněně zíral na nástěnku. Poslední hodinu měl být děják, ale Faraon (jak učiteli říkala celá škola) se někde zasekl. Pár kluků blblo a rvali se. Odstrkovali lavice, vráželi do sebe a přiblble se tlemili, když zaregistrovali, jak na ně holky obdivně koukají. Petrovi to bylo fuk. Jindy by se přidal. Dnes kašlal na všechno. Na všechny.

 

   Prásk!! Všichni leknutím nadskočili a skleněná výplň jedné ze skříněk se vysypala. Martin s prázdným odpadkovým košem v ruce, jehož obsah se válel všude kolem, se tupě culil. Všichni se rozprchli na místa.

 

   Faraon vešel do třídy. Ještě než položil písemkové papíry na kraj svého stolu, uviděl střepy.

„Tak to snad ne! Ale fofr, kdo ten binec vyrobil?“ Faraon šel přímo k věci.

Martinova ruka už byla ve vzduchu. „Nechci bonzovat, ale hlásit se to musí“, ušklíbl se úlisně. „Tady Tomášek se nám chtěl rvát a vzal si na nás odpaďák“. Martin udělal psí oči a třída vybuchla smíchem. Tomáš zrudnul a mlčel.

   „Nešaškuj, Martine“, řekl Faraon. Zkoumavě se podíval na Tomáše. „Co ty na to?“ Odpovědi se nedočkal.

„Tak jedem – nikdo na to nesahejte – Vojto, skoč pro paní uklízečku a ty Tomáši to budeš muset vysvětlit. Slyšel jsi mě?“

   Tomáš nic neřekl. Roztřásla se mu brada a slza sjela po tváři.

  

   „Tomáš to nebyl.“

Petr se postavil a klidně se zadíval Faraonovi do očí.

   „Aha? A když ne on, kdo teda?“, zeptal se učitel.

´Phasery na maximum, smrtící úder nefritového draka, Pěst mistra Shang Tsunga,.. udeřit, zničit, rozdrtit toho grázla! Teď můžu!´ Petr cítil, jak mu hrdlem stoupá vztek – myslel na to, jak se Martin potí, bojí se a čeká.

   „Co já vim? Někdo to křachnul, ale Tomáš ne – celou dobu seděl tam, co teď.“

Když se Petr posadil, podíval se na Martina. Vyhledal jeho oči.

   To, co uviděl, mu stačilo.

 

„Co to čteš, Péťo?“

„Ale, kámoš mi pučil jednu knížku, mami. O rytířích ze starýho Japonska.

A je to fakt skvělý čtení."

 

                                                                                            

-dd-

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz